Prohlášení k Buči aneb šestý balíček sankcí

Uviděl jsem. Uvěřil jsem. Nikdo mě nemusí přesvědčovat o podvrhu. Masakrem v ukrajinské Buči se ve mně něco zlomilo a vnitřní výkřik „dost!“ byl mojí první reakcí. A jedno slovo se poté rozrostlo v následující řádky.

Od konce února jsme svědky ruské agrese vůči sousední Ukrajině zdůvodněné mlhavými pojmy denacifikace a demilitarizace. To vše za soustavného lhaní světové veřejnosti i sobě samým a vymýšlení slov o podvodu namísto přiznání si trpkých skutečností, vlastních ztrát, ovšem také válečných zločinů. Ukazuje se, že jsme konfrontováni s ničeho se neštítícím zlem, které namísto byť jen stínu sebereflexe nabízí jen výsměch do očí napadených Ukrajinců a „nikoli přátelských“ zemí.

A pokud to nebyl ještě samotný vpád na cizí území, pokud to nebyly zakázané kazetové střely ani ostřelování jaderných elektráren, ba ani humanitární katastrofa Mariupolu provázená s mařením pokusů o evakuaci obyvatel, pak právě Buča se musí stát oním bodem zlomu nebo ono pověstné překročení čáry. Obrazně se pod námi otevřela morální černá díra, ze které se nesmí dostat ani vlásek viny, kam nesmí proniknout ani paprsek milosti.

Nyní už to nelze přehlédnout a čekat, že se někdo „kompetentní“ postará o spravedlnost. Ostatně je nad slunce jasné, že Rusko pod taktovkou dříve autokrata, dnes už diktátora Vladimira Putina samo od sebe mašinérii nezastaví, že tato první evropská válka 21. století skončí teprve s tím, kdo k ní dal povel, a že bez zásahu třetí síly k tomu nedojde. Možná si Ukrajinci značnou část území uhájí – a daří se jim to prozatím skvěle –, ale i tak je zjevné, že bez zásahu třetí strany se Ukrajina na léta stane chronickou bolestí na mapě Evropy a trvale doutnajícím ohněm sporů, bolestí a traumat.

Když byly oboje hranice státní i morální překročeny, je nesnesitelné pomyšlení, že by vůdce Ruska vše ustál a odešel z prezidentského úřadu nějakou „přirozenou“ cestou; že by s ním přední západní politikové opět museli začít jednat a více či méně ochotně přijmout nové geopolitické uspořádání; zkrátka že bychom si na Putinovo věčné prezidentství zvykli a nechali vagony dějin zajet do nových kolejí. Takový mír by byl nemocným mírem s vysokou pravděpodobností opětovného vypuknutí konfliktu. V tomto smyslu trefná slova pronesl americký prezident Joe Biden ve svém nezvykle ohnivém projevu při státní návštěvě Polska: „Tento člověk nesmí zůstat u moci.“ V opačném případě by po generace zůstala černá skvrna na svědomí Evropy.

Jak to dopadá, když se agresorovi nikdo nepostaví do cesty (anebo jen alibisticky a vlažně za pomoci pouhých gest – viz slavné sankce), ukazuje jeden stručný příběh: Začalo to v roce 2014 anexí Krymu a skončilo to cynickým vražděním obyvatel ve městě Buči. Opravdu to skončilo? Jaká děsná odhalení nás po Buči ještě čekají? V tom tkví ústřední otázka. Ta namísto odpovědi vyvolává myšlenku podobající se svou prostotou jednomu z Newtonových zákonů: Dobyvačné zlo, nebude-li zadrženo silou působící proti němu, může se zastavit až u našich dveří. A pak už bude pozdě hrát si na překvapené.

Jedno už jsme snad v běhu událostí mohli poznat: Ze seriálu balíčků sankcí a zabavování jachet si mocnář nic dělat nebude. Ten člověk je příliš zajatý velkolepou idejí návratu Sovětského svazu a zcela zřejmě zaslepený urputnou záští k ukrajinskému národu. Měl by stejně jako jeden každý pachatel válečných zločinů včetně „řezníka z Buči“ poznat, že kdo se vědomě dopouští zla, musí počítat s následky svého jednání.

Jestliže si ruský prezident s při svých krocích bral inspiraci z postupu jiného diktátora v předvečer Mnichova, může si zbytek Evropy vzít příklad z jeho oponentů a vytvořit protiputinovskou koalici s cílem ukončit válku a dovést diktátora a další velitele zodpovědné za zvěrstva před mezinárodní soud. Nikdy bych nevěřil, že člověk zvyklý ohánět se perem a natahovat na papíře verše přestane být pacifistou a budu volat ty orgány, které mají moc zarazit pokračování humanitární katastrofy, po razantním, třeba i silovém řešení.