Ptali jste se někdy, jak to zní, když se lámou dějiny? Praská to, rachotí, hřmí a lomozí? Ale nakonec tak okázalé projevy nejsou nutné?
Snad v?leckom ještě dřímá představa, že jedině revoluce, války, vojevůdci, vladaři a atentáty na ně jsou tím, co točí kolem dějin, co zasluhuje zářez na časové ose. Ale potom nás historik poučí, že to důležité se neděje jen na bitevních polích a jednacích stolů zrcadlových síní. Že se vůbec dějiny nemusí lámat. Že někdy jen někdo šikovně přehodí výhybku a vyšle je na cestu, ze které už není návratu. Ale docela jistě je stačí i jen popohnat vpřed.
Něco takového se stalo v zdánlivě nenápadném?roce 1829: Proč zdánlivě? Protože nám nabízí například zvolení v?pořadí 253. papeže Pia VIII. Dále je příznivý i pro Řecko, které získává s?velmocenským posvěcením Anglie, Ameriky a Ruska autonomii v?rámci Ottomanské říše a dovádí svůj boj za nezávislost k?další metě. A někoho snad zaujme, že si jistý Cyrill Demian nechává patentovat nový hudební nástroj – akordeon. Od těch dob se muzikanti začali po uličkách metropolí a zapadlých knajpách tahat s?harmonikou. Ovšem při vší úctě – ani to není důvod, proč jsem zabodl prst právě sem i s?výkřikem „heuréka“. Za vším stojí otázka, které mě už déle zaměstnávala: Kdy člověk pomocí technologie překonal rychlost koně v?cvalu?
Odpověď se začala psát 9. října 1829: v nenápadné?obci Rainhill v?hrabství Lancashire na severozápadu Anglie nenápadní vizionáři otec a syn George a Robert Stephensonovi vypustili na trať nápadnou lokomotivu jménem Rocket. Tato „Raketa“ nejen že jim zajistila další zakázky na trati, ale hlavně se svým vnitřním ústrojím stala na století dopředu pramáti všech lokomotiv, a doslova tak zajistila železniční dopravě hvězdnou dráhu.
Nakonec musíme trochu zabrousit do jezdectví: Kůň v?cvalu běží rychlostí okolo 45 km/h. U ocelové klisny záznamy uvádí, že v?nejlepším bodě dosáhla rychlosti 47 km/h! Člověkem sestavený stroj dohnal, a snad také o kopýtko předstihl čistě přírodní sílu. To jsme ji doběhli! Mohl si říci pan Stephenson, lhostejno zda otec nebo syn. Ale říkám si to alespoň já a myslím na rok 1829. Ten zdánlivě nenápadný, který předznamenal ohromnou revoluci v?cestování. Zanedlouho člověk pozná nový spěch, takzvaný spěch na vlak. Jeho život začnou rovnat jízdní řády a kulisou mu bude nádražní ruch, do toho budou brzdy skřípět, pára syčet, píšťaly houkat, písty hrát své čarokrásné allegro a průvodčí zvonit.
Dokázal-li cestující naskočit do rozjetého vlaku nebo ne, na to se lokomotivy neohlížely. Na svém hřbetě vezly moderní věk a připojovaly za něj podpis dýmu. Pak už mohly jen zrychlovat. Jestliže někdy někdo začne psát dějiny spěchu, železniční kapitola bude patřit mezi ty stěžejní.
Shodou okolností téhož roku se osmdesátky dožívá všeuměl J. W. Goethe. Mistr slova i zapálený vědec v jedné osobě právě ve zmíněném roce dokončuje svou objemnou stejně jako slavnou tragédii Faust. Muž tvarovaný ještě „přehledným“ světem 18. století je ovšem na odchodu. Ale přesto je pozoruhodná představa, že také on mohl stát mezi těmi 15?000 diváky, kteří sledovali v?Rainhillu, když stroj po dvou kolejích vyrazil do otevřené budoucnosti. Co by si byl velikán pomyslel? Psal by o železném monstru požírajícím svou dobu? O hlučném konci jedné šťastné epochy? Urychlil by hlučný odjezd lokomotivy jeho loučení se starým světem nebo se životem vůbec? Nebo by jej naopak vítal s?nadšením jako důkaz naplnění pokroku v mezích Evropy?
K tématu si nakonec neodpustím jeden časový skok až do roku 1944, kdy síly poměřili automobil a závodní kůň. Stalo se tak ve městě La Habra v?Kalifornii. Tehdy v?závodě na čtvrtmíli poráží Pete Henderson na svém „vytuněném“ 1932 Fordu Roadsteru sprintujícího kopytníka. Člověk začal přírodu značně dohánět. Snad ne k šílenství.
